Blízká setkání nepočitatelného druhu

Stává se to. Třeba jste to taky zažili. Po dlouhé době se někde setkáte s člověkem, jehož jste kdysi dávno znali, celá léta jste o sobě nevěděli, najednou se setkáte, možná se připomenete, možná ani ne. Stalo se mi to několikrát, 

ale zde zmíním jen situace, kdy k "novým" setkáním došlo na území jiného státu.

Případ první: Jezdívali jsme kdysi k rybníku Boubrdláku ve Zdeslavi u Rakovníka. V pískovně, ve stanu, tam pravidelně celé léto vegetila paní s dvěma malými dětmi, byli z Loun. Táta za nimi jezdil o víkendech. Říkali jsme jí "paní z rokle", ani jsme se navzájem jménem neznali, ale vždy se příjemně bavili. No a v srpnu 1968 jsme takhle nějak někde na Rujaně v NDR zastavili na odpočívadle, a kdo, že tam též nezakotvil! Paní z rokle!

Případ druhý: Ve čtvrťáku, na koleji Katejetánka v Praze, to jsme, my holky, bydlely v buňkách, v druhém pokoji přebývala Slovenka jménem Anka. Nějak zabezpečila v místní jídelně koncert Katky Karovičové a Petera (příjmení si už nepamatuji - ale byl to fešák!), on hrál na kytaru, ona zpívala slovenské písničky a balady. Vše to Anka zakončila velkou žranicí, kde podávala brynzové halušky. Uběhlo několik let, takhle dopoledne jsem v Bratislavě, kde jsem bydlela, vyběhla o poschodí výš ke kamarádce Majce, obě jsme byly na mateřské, tož si trošku pokecat a děti si zahrají, no ne? A Majka mi představila přítomnou dámu. Katka Karovičová! Jasně si mne nepamatovala, ale domluvily jsme se. No, vida, ona to byla Majkina spolužačka z fakulty.

Případ třetí: Vyrazili jsme tehdy s manželem a malými dětmi opět na Rujanu. V té době se ani nikam jinam pořádně nedalo jezdit a my, jako železničáři vládli režijkou, takže jsme cestu měli za hubičku a mohli si dovolit slušné ubytování. Sedíme si tak v Binzu na terase cukrárny, když tu česky slyším: "Ty, dobytku, jeden! Koukni se, jak vypadáš! To je naposled, co jsi dostal zmrzlinu"! Nedalo mi, šla jsem se podívat. Koho nevidím! Rozkurážená Věra, s kterou jsem kdysi hrála v Rakovníku I. třídu ve volejbale, čněla s napřaženou rukou nad nezdárným potomkem. A Petr, její manžel, taky můj kámoš, který byl donedávna v Rakovníku tajemníkem městského úřadu, se jen smál.

Případ čtvrtý: Někdy ve třeťáku na VŠ v Praze jsem jako brigádnice po víkendech umývala nádobí na Hlavním nádraží. Tedy talíře. Na příbory byla nahoře kamarádka Jitka, ta musela z talířů i odstraňovat nedojedené zbytky. Na černé nádobí tam byly stálé zaměstnankyně, máma s dcerou. Za směnu jsem dostala 80 Kčs čistá ruka a ještě mi vždy vstřícný kuchař s sebou nalil do sklenice omáčku a přihodil kus knedlíku. Občas tam poletoval jakýsi Karel, nakládal z lahůdkářské kuchyně chlebíčky a ruská vejce, vytáhl to nahoru výtahem a rozvážel na ještěrce po perónech do stánků. To bylo samé ťuťulimuťuli a když to nezabíralo, zpíval, jódloval a vedl všelijaké řeči. Co já tehdy věděla, že podnik se jmenuje Jídelní a lůžkové vozy, závod Praha, Hl. nádraží?! A jak jsem se tak po letech ocitla v Bratislavě, jako kancelářská, u stejného podniku, dostali jsme s manželem, též tam v jídelňáku zaměstnaném, v r. 1987 od ROH rekreaci v NDR. Bydleli jsme v Rostocku, v přepychovém hotelu Mitropa rovnou nad přístavem. První večer nám mitropáci uspořádali opulentní večeři na uvítanou, kdo, že to nesedí u dlouhatánského stolu rovnou proti mě? Karel! Poznala jsem ho bezpečně i po deseti letech. On? Nevím. Nechali jsme to tak.

To jsou, byla, osobní setkání. Ale kolikrát se stane, že se sejdete s lidmi, slovo dá slovo, já jsem znala toho, já toho. Musím vzpomenou situaci, kde jsme se fakt nasmáli. Na jednom školení před třemi lety jsem bydlela s Věrkou od Mostu a ta najednou povídá: "Jak jsi z toho Rakovníka, a říkáš, že se tam všichni znáte, tak já jsem chodila na průmku s nějakým Luďkem B. z Rakovníka". A já na to: "No, jasně, známe se skoro od mala, teď má v Rakovníku psí útulek a odtud mám Žolíka!". Věrka pokračuje: "Na intru jsem bydlela s nějakou Eliškou M od vás". No, a byla jsem doma: "Tak s Eliškou se znám od třetí třídy základky, kdy jsem se přistěhovala, a hned první týden jsme se porvaly, protože se mi nelíbilo jak richtuje děti!"

Tak to vidíte, i to stáří je k něčemu dobré (pokud si pamatujete!). Tohle dvacítka nezažije.