Když si děti vykají

Není to běžné, ale stává se to. Nejdřív jsem o tomto jevu kdesi četla, pak to zažila v reálu. Švagrová povila dvojčata a jak ta rostla, rozum a řeč brala, vesele si vykala. 

My, dospělí, jsme se váleli smíchy, když ty dvě cácorky, zhruba dvouleté, konverzovaly typu (bylo to na Slovensku): "Maja, teraz sa budete so mnou hrať a keď nie, tak vas mama strčí do vany!". A druhá kontrovala: "Nie, Lyda, nebudem si s vami hrat, lebo ste taka ....lebo vas neĺubim!"

Není to vlastně nic nepochopitelného, všichni dospělí na děti mluvili v množném čísle, a děti to přejaly, aniž by rozlišily, že nejsou dvoje, ale jedinci, byť jednovaječné. Trvalo jim to snad do čtyř let jejich věku.

Tuto zkušenost mi potvrdil i druhý manžel, který měl z prvního manželství dvojčata, dva kluky. Ti ovšem byli od přírody trochu tvrdší, takže o výroky typu: "Vlado, já vas zbijem!", "Peťo, já vás zbijem eště viac!", nebyla nouze. Ověřovala jsem si tuto praxi i u své kamarádky Aleny, takto též matky dvojčat. Tam vykání mezi holčičkami nebylo, nejspíš proto, že se děti oslovovali ze strany rodičů jmény: "Ronynko a Ninuško, teď si dáte pyžámko.....".

Není maminky, potažmo babičky, která by nezaznamenala v průběhu růstu dětí/vnoučat perly, která jim vypadnou z úst.  Měla jsem sousedku, která si na dětské žblebty vedla notýsek. Jednoho dne mi povídá: "To bys neverila, co zase z tých chalanov vypadlo: Marko (4roky) mi povedal - tak sme si s Paĺkom (2roky) potykali!" A já (ta Majka) na to: Ako?, Marko: "No dali sme si Tic Tac!" To, že malý Marko měl otázky typu: "Chodí poschodový autobus po schodoch?, Čo žerie žeriav (jeřáb)?", nás už potom nepřekvapovalo.

Má dcerka Jana, která měla pusu proříznutou od mala, se též nenechala zahanbit. Drkotaly jsme tehdy rozbahněným sídlištěm Záhumenice v Bratislavě Rači s kočárkem, březen, Janke bylo rok a půl. Najednou začala řvát: "Nevidí, nevidí!". Kouknu, kulicha měla až na nose. Ona o sobě mluvila v třetí osobě. Když se jí jazýček časem rozvázal, rozlišovala dospělé a děti výrazem: Maminky a Janinky. Jednou, byla ještě hodně malá, čekali jsme u výtahu na Dunajském mostě, chtěli jsme se vyvézt nahoru do restaurace. Šíleně tam foukalo, byla zima a ta malá najednou zahlásila: "Co ti dám na sebe?" Jako bych se slyšela. Vzpomněla jsem si na tuto příhodu, když včera můj malý vnouček, sedě v kočárku, měl za sebou mamku a tetu, které si povídaly. Začal hulákat: "Já neslyším!" Holt, aby mu něco neuteklo.

A když Janka trošku povyrostla a pochopila, že dospělí už nejsou "maminky", tak právě maminkám svých kamarádek a kamarádů na písku říkala jmény kamarádů, tj.: paní Denisková, paní Igorková, paní Lucinková.

No, a vidíte, jak ten čas běží. Už je to spoustu let, já tady na sídlišti chodím s pejskem Žolíkem, potkáváme se s paní, která má malého Matesa. A oslovujeme se: paní Žolíková, paní Matesová. Chechtáme se při tom a vůbec nemáme potřebu zjišťovat, jak se vlastně jmenujeme.