Někdy toho společného moc není, nebo to časem tak nějak zmizí. Mám jednu takovou "starou kamarádku", co to ne a ne pochopit.

Velmi Vám rozumím. Jak pochopitelné, jak předvídatelné. Když si dvě solitérky v letech, které se v posledních desetiletích potkaly jen dvakrát, vezmou dvoulůžák a spojí omezený program v uzavřeném prostoru, je to odvaha nebo bláznovství.Dvalrát nevstoupíš do stejné řeky. Myslím, že šlo o oboustranná nespněná očekávání. Netruchlete, Je to za Vámi. Zase jí zavolejte a zkuste se tomu zasmát. Prostě nic netrvá věčně, ani studentský čas.

A teď po tomhle blogu přijdete i o poslední přátele, teda pokuď jste nějaké měla. Fakt se vám zdá vhodné tuto historku veřejně ventilovat?

To přece není historka, ale život. A o životě psát je vždycky vhodné.

smutný příběh ale i to se stává-lidé se mění-je dobré mít hodně přátel zájmů koníčků a když něco krachne tak se člověk nehroutí protože má spoustu jiných kořínků které ho drží při zemi-jako strom-čím košatější kořeny má tím pevněji stojíkarma a dík za sdílení

Více přátel neznamená jistotu. Ani jeden z nich nemusí být ten dobrý. A někdy fakt stačí jeden. Zdravím.

Já bych to jako krach nebrala. My už také nejezdíme společně do Provence... každé vadí něco jiného, různé problémy, všichni jsou víc nervózní a moudrost stáří nepřichází... vidíš, proč staří lidé odcházeli poustevničit. Už se také po nějaké jeskyni koukám... ale všechno je teď soukromé, tak si asi dám židličku pod lípu. Tak sedávala moje stařenka.

Viděla bych to stejně ale myslím si, že moc silné přátelství to být nemohlo. Jano Magdo zdravím