Na černé nádobí jsem byla na Hlavním také já a Libuška... a Karla dobře znám. Pověsil mi jednou na koleji sáček s punčocháči a srdíčkem... jestli on nás nebalil všechny... teda teď si říkám, neutíkalo mi na punčocháčích oko...

Karel mi trochu vizáží připomínal Steve McQueena. Na rekreaci byl s manželkou, která se stranila. Měla něco s pajšlem. Párkrát jsem ho pak na ještěrce zahlédla na hl. nádraží, když jsem v létě každý víkend rajzovala mezi Bratislavou a Rakovníkem, kde jsem měla na prázdniny odloženy děti.

Připomněla jste mi podobná setkání, která se mi najednou zničehonic po přečtení Vašeho blogu odněkud vynořila.

Hezké dny

Jejda, to je pěkné! Ono dnešní, tolik proklamované, z asijské moudrosti převzaté, "tady a teď" je pěkné, ale občas stojí za to, pohrabat se v příjemných vzpomínkách.

Já jsem takhle v roce 1981 potkala na Kypru Petra Kubku. On tam byl za peníz a diety pracovně jako zpravodaj na nějakém jednání... já za těžkých 32 tisíc na dovče.

(Ovšem dovča byla pro 2, plná penze, 16 dní a bylo to včetně výměny...z dnešního pohledu láce; na druhé straně manželův roční plat, včetně vánočních odměn.)

Jen dodávám, že Petr Kubka byl náš spolužák z fakulty, promovali jsme v r. 1978. Ještě mne napadlo, že v r. 1973 jsem v Soběšíně natrefila na Vláďu G., mého miláčka obdivovaného z mládí, kdy k nám, do vily v Petrovicích (my byli v nájmu), jezdil z Prahy na letní byt, oba rodiče působili v Národním divadle. Jenže tentokrát se velmi měl k slečně na dece a já se neozvala. Posléze jsem jej potkala v Praze na Štrossmajeráku, opět zůstala inkognito. Už jsem si ho vygůglila, je to známý pražský architekt. Kdysi, jako holčička, jsem mu seděla modelem. Ten portrét se někam ztratil.

A ještě něco: ten Petr (případ třetí) a Luděk (dovětek) jsou bráchové. A jejich maminka chodila s tou mou do školy. Ti chlapci bydleli svého času o patro výš než kluk, s kterým jsem celý gympl chodila. Svět je malý.