Milá maminko,

mnohokrát jsem nebyla hodnou dcerou, mnohokrát jsem byla přesvědčená, že nejsi hodnou maminkou. Zdálo se mi, že ve všem dáváš přednost svému prvorozenému synáčkovi a já jsem na druhé koleji, dobrá tak na úklid domácnosti. Všechny roky, od základní školy až po tu vysokou, jsem se snažila, abys ze mne měla radost. Ale současně tu byla má fanfarónská palice z tátova kolena a já se vzpírala konvencím.

Když se mi mělo narodit druhé děťátko, s obavou jsem se na Tebe obrátila: "Bojím se, že to malé už nebudu umět mít tolik ráda jako Janinku". Tehdy jsi mi řekla: "Každá máma, i kdyby měla deset dětí, má každé stejně ráda!" Od té doby uplynulo už třiatřicet let, a je to svatá pravda. Obě mé dcery jsou u mne svorně na prvním místě.

Jedna krásná vzpomínka mi zůstane napořád. Bylo mi, možná, tak pět let, po obědě jsme se spolu natáhly na gauč v kuchyni, ležela jsi na boku, udělala "klíneček", já se před Tebe schoulila a sladce usnula, protože jsem věděla, že Tě mám za zády.

Teď, kdy už Ti bude brzy osmdesát let, chci, abys věděla, že mne máš za zády. Ať se stane cokoliv.

Děkuji maminko, Tvoje Jana