Celková bilance: ztráta sebevědomí, iluzí a tří kil živé váhy

Zcela dobrovolně jsem se ocitla na brigádě u Billa. Cílem byl kontakt s lidmi a taky nějaká ta koruna k důchodu. Po šesti šichtách jsem si zadělala na zánět žil, fyzicky a psychicky se roznemohla.

Která holčička, možná i chlapec si v mládí nehráli na obchod? Já tím byla posedlá. Poskládala jsem si v kuchyni židle a tatínek, uondán z roboty nemohl dříve pojíst, než si u mě "koupil" vidličku a nůž. Ostatně máme to v matčině linii. Prababička Veronika vlastnila na vesnici obchůdek, její syn, můj děda Václav, po studiu na reálném gymnáziu absolvoval učební obor číšník v hotelu U Nádraží v Lužné, běhal kolem vlaku: "Horké párky, limonáda....!" Maminka pak prodávala v drogerii Barvy - laky. 

A já celý život toužila pohyboval se v obchodě galanterií nebo v papírnictví. Tak jsem si to na stará kolena splnila, i když v supermarketu. Říkám rovnou: nic pro obézní důchodkyně, které strávily život v kanceláři. Trvala jsem si na práci pokladní, protože osmihodinová manipulace se zbožím u mě nepřicházela v úvahu. Ovšem částečně jsem se tomu nevyhnula.. Hodinu před otevřením obchodu jsem musela tzv. vytahovat zboží, to jest uklízet regály tak, aby zákazníci měli zboží hned na očích a po ruce.

V sedm hodin jsem padla k pokladně a zapomněla na svět; do obchodu proudili první zákazníci...Všechno by bylo dobré, jen jsem musela u pokladny stát. Se svou mini postavou jsem totiž přes pokladnu, skener a obrazovku neviděla nakupujícím do vozíků. Ono se řekne: když chce někdo něco šlohnout, nenechá si to ve vozíku. Omyl! Nechá! A když jsem to zjistila, dušovali se: "Jejda, já jsem to zapomněl/a vyndat!" Čest těm, kteří včas zahlásili: "Těch piv tady mám ještě pět", ap. Nákupy prodavačů z různých Večerek ovšem byly nepřehlédnutelné, vozík kolaboval, šest bas plných piv, tři kartóny slunečnicového oleje v akci, čtyři balení cukru..., to mi pak pomáhal pan ostraha, který hlásil, i na kolenou, co vozík pojal.

Nějak jsem se nemohla vyrovnat s vyjevenými náctiletými. Zvláště v první týden školního roku to bylo zřetelné. Kluk kupoval Semtex a brambůrky, za ním hejkalo deset souputniků, holky se chichotaly a kluci byli šíleně vtipní. Ovšem nevím, proč to vzali přes pokladnu, když nic nekupovali a jen zdržovali průvod nakupujících za sebou.

Musím pochválit maminky malých dětí. Těm vrazí do ruky jen polovinu rohlíku, druhá je v sáčku na pásu. Velmi rozumné vůči pokladní. Ale, holt, nevyhnete se nerudným zákazníkům. Byť jsem na služebním červeném triku měla bílou placku jak hrom s nápisem: JSEM TADY NOVÁ, DĚKUJI VÁM ZA TRPĚLIVOST, zákaznice sykaly, "že já nešla do druhé fronty", "ujede mi autobus" (který jezdí od obchodu každých šest minut), a další braly jméno boží nadarmo. Chlapi se vesměs chovali normálně.

A pak tu byly zcela praktické věci. Šmidlat zbožím přes skenr se naučí šmahem i lehce cvičená opice. Ovšem kombinace: platba stravenkami, kartou, vratné lahve - to byl zpočátku fakl záhul, protože určité doklady se musí ukládat. Pak ta babička: nákup za pět stovek, platila kartou, zamítnuto, nedostatek financí na účtu. Dušovala se, že v pondělí do banky peníze přinese....měla jsem storno a během svačinové pauzy jsem musela to její zboží roznést a uložit po krámu.

Storno je kapitola sama pro sebe. V tomto supermarketu je skener na ploše i svisle. Stačilo nešikovně otočit lahev, už jste to tam měli dvakrát. Po dvou šichtách jsem už byla opatrná. Ovšem jakýmsi způsobem se mi podařilo zákaznici naúčtovat 887 rohlíků. Řekla jsem jí, že si teď může chodit k nám tři roky, že jí to budeme odškrtávat. Jiné paní, aniž bych si všimla, jsem bouchla 50x brokolici, povídala, že neví jak to pobere. Hlavní pokladní, když mi dělala storno, jen obracela oči, že tohle tady ještě neměli.

No, byť mne ta práce nesmírně bavila a mouchy bych časem určitě vychytala, skončila jsem. Osm hodin na nohou fakt nevydržím. V pátek jdu vrátit služební triko. I po těch šesti šichtách se mi bude stýskat. I po tom člověku, který si hrál na Němce a ječel na mne: "Bišr" (Becherovka) nebo maníkovi: "Čo neviete rátať?".