"Mami, máš plnou paměť!"

Dcera lehce potřásla hlavou: "Že by, Jendo, snad se mi tam ještě něco vejde!" Tu jsem si obě všimly, že ten pětiletý rozumbrada drží mobil a chce nás v kuchyni při vaření vyfotit.

Moje chytré, byť značně naivní, příznačně věku, vnouče! Byť rád poslouchá, tak to, co mu chci dnes říci, ještě svým rozoumkem nepobere. Ale musím mu to říci, dokud má paměť nebude plná nebo naopak prázdná.

"Tak můj chlapče, vždycky nebyly telefony jako tenké destičky, do kterých se ťuká prstíčkem.

Byla jsem malá holčička, bydleli jsme na vesnici a tatínek pracoval ve městě. Poslala mne jednou maminka na poštu se vzkazem, to stačilo jen seběhnout od nás dvoje schody, přičemž jsem si neustále opakovala telefonní číslo 704. Na poště, kde to tak krásně vonělo, jsem paní poštmistrové Hornofové ono číslo nadiktovala, že chci zavolat tatínkovi do Rakovníka. Poslala mne do kabiny, že číslo vytočí, abych mohla mluvit.V té kabině byl pultík, na něm něco jako malá trouba a na háčku viselo sluchátko. Jenže já k troubě nedosáhla. Nebudu zdržovat, paní Hornofová mi dala stoličku, ukázala kam mám mluvit, co mám dělat se sluchátkem a číslo vytočila znovu. Asi se pak v Rakovníku telefony rozmohly, protože tatínek už měl v práci číslo 2704.

Nechat si zřídit telefonní stanici byl v tamté době dost velký problém. Náš rodinný přítel, který měl styky a doma telefon, slíbil, že nám linku zařídí. Asi za půl roku se to podařilo, ovšem zavěsili nás na něj, takže jsme si nemohli telefonovat.Taky řešení, jenže my jsme byli sousedi, takže jsme si, jako dřív jen pískli a vždy se jeden nebo druhý zjevil.

Když jsem se přestěhovala na nové sídliště v Bratislavě Rači v roce 1980, díky tomu, že kus vesnice zplanýrovali, zbyla čísla a mohli jsme si o telefonní linku zažádat. Telefon jsme měli do týdne, dodnes si pamatuji číslo stanice. Měli jsme to s rodiči z Rakovníka zařízené tak, že jednu neděli jsme volali my, druhou oni. Když moje holky recitovaly babičce aktuální básničky ze školky, křižovala jsem se nad předpokládanou výškou účtu. Dvě stovky to obvykle spravily.

Nemohu však nevzpomenout volání z automatů, svého času se údajně volalo za dvacetpět haléřů (opravdu takové mince byly), pak za padesátník, ale já si zřetelně vybavuji volání za korunu. To stačilo, když jste si počkali, až volaný zavěsí, pak pomaličku vytočit nulu, a šup, vaše koruna spadla do ...jak to nazvat - zpětného kalíšku?

Přeskočíme dějiny, ačkoliv si myslím, že by nebylo na škodu, dětem klasický aparát s vytáčecím kolečkem ukázat, hm, to tak v muzeu. A když místo kolečka přišla tlačítka, to teda byla revoluce.

První mobilní telefon mi dcery nadělily na Vánoce v roce 2003, plakala jsem, ony myslely, že radostí, ale já jej zoufale nechtěla. Nepotřebovala jsem jej. V práci jsem přirozeně telefonovala služebně, doma už jsme telefon měli. Tak proč, na co?

No, a minulý týden mi dcery k narozeninám nadělily, jak jinak, nový mobil. Ten starý chcípal, tlačítka po třech letech vymačkaná. Ale trvala jsem si na tom, že chci zase tlačítka a zřetelný displej. Víc nepotřebuji, internet mám doma v pc, Každý máme to svoje, no ne?! Respektuji jedince, kteří v prostředcích městské hromadné dopravy řeší vše prostřednictvím mobilu. Jen si jen říkám, že ani v té tramvaji nemají klid; já jsem si vždy četla. Jenže doba je už jinde, stejně tak, jako už nikdy nezavolám z petrovické pošty tatínkovi. 

Má babička, takto narozena v r. 1886, byla údajně celá paf, když kdysi viděla telefon a nemohla pochopit, jak ten hlas běží po drátě. "No, babi, já jsem na tom stejně, jen dneska s tou navigací, taky nevím, kde je ta ženská, která říká: 'Po sto metrech zahněte doprava!'