Babi, řekni mi to ještě jednou!

Můj zlatý malý pětiletý vnouček Jeník! Asi jediný člověk na tomto světě, který je ještě ochotný, a dokonce se zájmem, poslouchat mé průpovídky, vzpomínky a moudra.

Mít Alzheimra a nic si nepamatovat je tristní, možná to nositele však někdy osvobuzuje. Avšak pamatovat si dobře a vše, v šedesáti letech věku, je někdy víc než bolestné.

Shodly jsme se na tom nedávno se svou souputnicí z koleje Alenou, která na jednu stranu říkala: "Jak ty si to všechno pamatuješ?" A jedním dechem dodala: "Není to někdy blbý, neštve tě to?" Štve, jsou věci, které bych radši zapomněla, ale stačí nějaký malý náznak z okolí a hned se mi vybaví.

Tak si radši připomínat, nikoliv vzpomínat, věci pěkné, kdy jsem se nasmála, třeba jak jsem sebou práskla v Puppu v Karlových Varech na parketu, když zrovna začínalo zasedání městského zastupitelstva nebo u závodní lékařky porazila paravan a při návštěvě gynekologa, již připravena, podlehla záchvatu kašle (pravil, že by mne nejdřív poslal na plicní), následujícímu smíchu, a pan doktor, rukavice natažené, čekal, až mne to přejde.

Jestli si vybavíte film Rodinné trampoty oficiála Tříšťky, tak tam, když tatík vyprávěl nějakou příhodu, děti si na prstech ukazovaly, kolikrát to už slyšely. Tak to je můj případ. Mé dcery jsou slušně vychované, na prstech si neukazují, ale když začnu, tak jedna najednou jde přebalit malého, druhá se začne mazlit se psem, jen zeťák trpělivě poslouchá nebo se alespoň tak tváří.

Ale je tu malý Jeník. A ten je vděčný za každé vyprávění. Obvykle spolu řešíme veledůležité věci - typu: proč někdy sněží a jindy zase prší, proč skáče klokan, kde se berou mraky ap. To pro babičku není vždy snadné a tak pozvolna přesunuji pozornost malého k jiným zážitkům ze svého přepestrého života: "Jendo, chceš vědět, jak dědovi Oldovi bouchl zapalovač v ruce, když ho plnil? Jak jsme jeli se Spartakem přes potok a v polovině nám to chcíplo? Jak se tvoje maminka, když byla malá, bála při filmu o pavoucích?"

"Babi, řekni mi to ještě jednou!" A já vyprávím, kluka v náručí, sem tam si něco přidám, on má oči navrch hlavy a já se tetelím.

Jenže tenhle kluk vyroste a buď si bude ukazovat na prstech nebo se ostentativně začne zabývat něčím jiným. Nic není ztraceno, mám ještě mladšího vnoučka Péťu, rezerva tu je.